měsíční tanečnice 1

19. listopadu 2006 v 17:47 | Zatima-chan |  Měsíční tanečnice
"Suzy, probuď se je ráno, přijdeš pozdě do školy!" někdo se mnou zatřásl "Suzy!" líně jsem otevřela jedno oko "Co se děje kolik je hodin?" " Už je skoro půl za čtvrt hodiny ti jede autobus!" "Cože!!!??" vykřikla jsem a vyletěla z postele jako kulový blesk to jste mě nemohli probudit dřív!!!!????" Jen tak tak jsem stihla autobus uvelebila jsem se na sedadlo a dívala se z okna. Dnes je pro mě důležitý den mám 16 let. Za boha jsem ale nemohla přestat myslet na kluka o kterém se mi dnes zdálo. Natahoval ke mně ruku a říkal mi něžným melodickým hlasem "Jsi na řadě." Uvědomila jsem si že se červenám zrudla jsem do podoby rajčete a marně se snažila zklidnit. "Ahoj Suzy!" přispěchala ke mně moje kamarádka Mary. Zastavila se přede mnou a zkoumavě si mě prohlídla "Stalo se něco si nějaká červená, nemáš horečku?" "Nic mi není jen jsem o něčem přemýšlela!..." řekla sem dost z ostra Mary se posadila vedle mě a šibalsky na mě mrkla " Něco nemravného?" Nad její představivostí jsem málem spadla ze sedačky "Na co ty hned nemyslíš Mary to že se červenám neznamená že přemýšlí o věcech jako ty!!!" "Pf" odvětila a odvrátila se ode mě čímž skončila naše diskuze.
Ve škole to nebylo o nic lepši smůla se mi lepila na paty a to že mám narozeniny to nijak nezlehčovalo. Smutně sem se táhla domů a přemýšlela co by mi mohlo ještě zkazit den, když se z čista jasna zatáhla obloha a začalo lít jak z konve " že já sem nezůstala potichu." Broukla sem si sama pro sebe a svěsila hlavu. Kolem mě projel náklaďák a ohodil mě právě vytvořenou kaluží. Sevřela sem pěsti a spolkla nadávky, které mi vířily hlavou.
"Jsem doma!" zavolala jsme v celku otrávená a promočená, nikdo nebyl doma…Jak patetické řekla jsem si v duchu a šla do svého pokoje osprchovat se. Sotva vyšla obalená ručníkem s mokrými vlasy. Oblékla jsem si pohodlné tepláky vytahané triko a pokusila se zapomenout na celý tento den i na mé narozeniny. Pohodlně sem se vyvalila na svou pohovku a zapla televizi saké nudné programy. Začaly mi padat víčka a nakonec jsem usla. S trhnutím sem se probudila do temné místnosti všude byla tma copak jsme tak dlouho spala říkala sem si v duchu když se znovu ozval ten známí jemný hlas. " Už je čas moje jediná hvězdo." Řekl a přede mnou se začala rýsovat mužská postava " Suzy, vstávej." "Ach ne už zase!" zabručela jsem podrážděně a otevřela oči, stála tam mamka v rukou držela dort "Hodně štěstí miláčku!" řekla a políbila mě na čelo. " Tady máš dárky otevři je jestli chceš." Řekla vlídně a usmála se byla bledá a tvář měla bílou jako smrt pod očima tmavé kruhy. Přisuzovala jsme to tomu že se špatně vyspala. Nedočkavě sem se vrhla na dárky. Máma a táta se rozvedli, když mi byly 3 roky od té doby jsme otce neviděla, ale každé narozeniny mi poslal nějaký dárek. Když sem rozbalila všechno máma na chvíli odešla ale hned se vrátila s krabicí v ruce. Byla zabalená do bílého papíru a ovázaný rudou stužkou. " Na rozbal to." Řekla máma a usmála se uchopila sem sametovou smyčku a jemně zatáhla mašle se sama rozvázala a se šustěním dopadla vedle mě. Pak jsem oddělala papír a otevřela víko krabice. Oněměla jsme když sem spatřila šaty. Byli skvostné jako pro princeznu byli bíle a na některých místech přecházely v perleťovou a stříbrnou barvu.sukně byla vrstvená a měla hedvábný vnitřek k nim byly přiděleny dvě dlouhé rukavičky ve stejném provedení. "od koho to je?" sotva sem vydechla. Máma se jen usmála a řekla klidným vyrovnaným hlasem " Sama ho brzy poznáš." Všimla sem si že i přes její klidný výraz se jí přes obličej mihl stín smutku " Můžu si je zkusit?" vyjekla jsme nadšeně a spěchala do koupelny. Oblékla jsme si šaty a šla se ukázat mámě " Jak ti jsou?" zeptala se "padnou jako by je ušili přímo na mě." Máma vzala rudou stužku a vyčesala mi vlasy do drdolu a jako čelenku použila stuhu"jsi krásnější než nějaká princezna." Řekla když dokončila svou práci. " Mami vyprávěj mi nějakou legendu." Zakňučela jsme a udělala psí oči " No dobrá ale obleč se do pyžama."
Když sem složila nové šaty a převlékla se bylo už kolem deváté večer. Máma seděla na posteli a prohlížela si dárek od táty. " Tak pojď sem." Řekla a ukázala na místo vedle sebe a vzala do ruky hřeben. Opřela jsem se o ni a ona mi pročesávala vlasy. Pak se nadechla a začala vyprávět. " Kdysi byla jedna dívka, která velmi ráda tančila. V tanci se ji nikdo nevyrovnal a každičký rok byla zvolena jako první tanečnice na festivalu měsíce. Nejenže byla krásná ale i velmi oblíbená a moudrá bohužel byla i velmi dětinská. Na šestnácté narozeniny ji její nejlepší kamarádka vzala k posvátné studni povídalo se, že když tam hodíš minci a nahlas řekneš svoje přání na den svých narozenin splní se ti to. Dívka tam mince hodila a přála si věc, která se jí z jejích přání zdála nejtěžší." Máma dramaticky ztichla a nadechla se " Přála si aby každičkou noc směla tančit s měsícem, její kamarádka se ji za přání smála, ale jak se mýlila ten samý večer se u dívčiny postele objevil muž. Nejhezčí muž jakého kdy viděla doslova ji okouzlil a ona propadla lásce. Muž jí vzal do náručí a vznesl se s ní na nebe. Muž byl měsíc tančili spolu celou noc. Od té doby se dělo to samé Měsíc se do dívky také zamiloval a už mu nestačilo že jí vidí pouze v noci přál si, aby s ním byla navždy, to se mohlo ale stát pouze kdyby se z dívky stala hvězda. Měsíc jí řekl své city a navrhl jí, aby s ním zůstala dívka přijala. V den kdy se měla proměnit se vystrojila a čekala až její milý přijde on však nepřišel. V zoufalství že ji měsíc opustil běžela dívka ke skále a chtěla se zabít. Tam ji ale zadržel mladík ze sousedství, který do ní byl delší domu zamilovaný rozmluvil jí její sebevraždu a požádal jí o ruku ona…souhlasila.Měsíc ten večer nemohl přijít, protože byl večer kdy se měsíc schoval. Když Měsíc zjistil co jeho láska provedla bylo již pozdě. V zoufalství Měsíc vykřikl kletbu díky, které každá prvorozená dívčina dcera bude mít trest s ním každou noc tančit." " A co se stalo pak?" vyzvídala jsme " Nic kletba se naplnila." "To je smutný příběh." Řekla sem smutně a zívla sem jako náznak kapitulace. " Jojo tady se někomu chce spát." Řekla a nahnula se nade mnou. " Spi sladce maličká miluji tě." Políbila mě na čelo "Já tebe taky." Řekla sem vděčna a usla. Té noci měsíc nesvítil, protože byl nov a všude byla hluboká tma. Měla jsem až moc klidnou noc a ráno byla už máma v práci. Nachystala jsem se do školy a říkala si že první den kdy mám šestnáct si pořádně užiju, ale to osud se mnou nezamýšlel.
Seděla jsem ve své lavici a civěla z okna na zamračenou oblohu. Učitel byl v polovině vyprávění o Napoleonských válkách když jeho proslov vyrušil skřípavý hlas z rozhlasu " SuzanachTsukisaki se dostaví do ředitelny ihned." Všechny oči na mě civěli jako bych něco provedla . Sbalila jsem si věci a odešla z hodiny chvilku jsem se loudala než sem vstoupila do dveří kde za stolem seděl ředitel. Byl to postarší muž velmi moudrý a spravedlivý takhle sem si vždy představovala krále. U všech žáků byl velmi oblíbený. " Slečno Tsukisaki." Řekl příjemně a usmál se na mě " Něco jsem provedla že jste si mě zavolal?" " Ne.." řekl a tvář mu potemněla " Jedná se o vaší matku víte stalo se mi to jen párkrát ale vždy mě to oznámení moc bolelo." Pravil pomalu. Zhrozila jsem se " Stalo se něco mamince?" vyhrkla jsem " Věděla jste že měla nádor? " "Ne nevěděla nikdy mi to neřekla." " Šla z práce a nejspíš se jí přitížilo omdlela a spadla pod auto." Řekl to s takovým smutkem v hlase ale jakoby moje myšlení zastřela záclona "Cože v které je nemocni!" zeptala jsme se a do očí mi vhrkly slzy. Ředitel se postavil a klidným krokem ke mně přistoupil. Objal mě a řekl naléhavým hlasem " Ne není v žádné nemocnici." Po těchto slovech sem se zhroutila. Zdálo se mi o ní políbila mě na čelo a rozloučila se se mnou řekla že mě bude hlídat. Neodcházej chtěla sem vykřiknout ale nic se neozvalo máma se vzdalovala nenechávej mě samotnou maminko zase se nic neozvalo. Mami!!! Probudila jsem se na nemocničním lůžku oči sem měla vlhké, chytila jsem se za hlavu Byl to jen sen jen pouhý sen nic z toho se nestalo! Otevřela jsem oči ale ano stalo se to jsem sirotek!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 suzuki suzuki | E-mail | 19. listopadu 2006 v 20:03 | Reagovat

Je to strašně smutny,ale jinak moc pěkny a těším se na pokračování

  ;-)

2 Vanesa Vanesa | E-mail | Web | 17. května 2007 v 18:22 | Reagovat

fnuk to je ale tak smutny ueueueueueueu

3 reanny reanny | Web | 29. května 2007 v 19:22 | Reagovat

to je mooooc smutny

4 arien arien | Web | 27. června 2007 v 9:35 | Reagovat

sice smutný, ale pěkný

5 dajanka-kun dajanka-kun | Web | 17. října 2007 v 21:24 | Reagovat

Je to strašně smutný....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama